Rozhovor s Anastázií Hanuščak nejen o skautingu a válce na Ukrajině
Patnáctiletá Anastázia Hanuščak se do Čech přistěhovala z ukrajinského Lvova a záhy se stala členkou 1. oddílu Medvědů z Kašperských Hor. Nyní máte možnost přečíst si její příběh a dozvědět se něco i o skautingu a válce na Ukrajině.
Ahoj Nasťo, díky, že sis našla čas povědět nám o svých zkušenostech nejen s českým skautingem. Máš za sebou zajímavou cestu, jak to všechno začalo?
Před třemi a půl lety jsem se s mamkou přistěhovala na Šumavu a nakonec jsme se usídlily v Kašperských Horách. První rok mě nechali v 5. třídě, protože jsem česky uměla jen „Dobrý den“ a „Ahoj“. Svůj první den ve škole si pamatuju, jako by to bylo včera. Všichni byli hrozně zvědaví, chtěli se hned kamarádit a pořád se vyptávali, a já jim neuměla vůbec odpovědět. Hned jsem volala domů, aby mě okamžitě odvezli :) Brzy se to ale změnilo, vlastně i díky skautingu.
Jak ses dostala mezi skauty?
Krátce po mém nástupu do školy. Nechodila jsem na žádné kroužky, neuměla jsem česky, seděla jsem doma a nudila se. Stěžovala jsem si na to spolužačce a ta mi řekla, že chodí do skauta a vyprávěla mi, že hrají hry, jezdí na výlety a tráví čas v přírodě. Mluvila totiž trochu slovensky a ukrajinsky. Příště jsem šla s ní a byla jsem nadšená z toho, jak mě skauti přijali. Když jsme třeba měli hrát hru, nakreslili mi to na tabuli a vedoucí Zdeněk (25 let) na mě zkoušel mluvit i rusky :)
Kdy sis řekla, že chceš být taky skautka, a co byl ten nejsilnější důvod?
Protože mě skauti z Kašperských Hor tak dobře přijali, přišla jsem příště s kamarádkou zase. Byla jsem tam takhle asi třikrát, a pak už jsem chtěla chodit sama. Vždycky jsem se ptala mámy, jestli můžu, až mi jednou řekla, ať už se tam konečně přihlásím. Domů jsem si pak přinesla skautský slib a strašně dlouho jsem se ho učila :) Ten den, kdy jsem skládala slib, nikdy nezapomenu, protože se vystřídalo počasí snad ze všech ročních období: chvíli pršelo, pak bylo sluníčko, pak sněžilo. Šli jsme s oddílem na velkou výpravu a dorazili na vrcholek hory, kde jsem spolu s dalšími třemi holkami slib složila. Byl to pro mě opravdu zážitek.
Způsobil skauting ve tvém životě velkou změnu? Co pro tebe znamenají skauti z tvého oddílu?
Život se mi díky skautingu změnil hodně k lepšímu. Poznala jsem spoustu úžasných lidí, cestovala s oddílem všude možně a naučila se hodně potřebného; hlavně mi moc pomohl naučit se česky. Získala jsem ale také například zkušenosti v tom, jak pracovat s menšími dětmi, jak funguje jejich psychika a jak je zaujmout. Vždycky si můžeme vybrat, co chceme dělat, a pak to i ohodnotit, to je mi moc sympatické. Kamarádi z oddílu jsou jako moje druhá rodina, když jsem smutná, vždycky mě rozesmějí a odejdu s krásným pocitem. Líbí se mi, že můžu být ve skautu sama sebou, všichni mě tam berou takovou, jaká jsem.
Jaký je tvůj nejlepší skautský zážitek?
Je těžké vybrat jen jeden. Nejvíc se mi líbí, když se večer sejdeme u ohně, zazpíváme a začneme filozofovat. Když mají mladší nějaký problém, který třeba nechtějí říct hned rodičům, řeknou to nám a my se jim snažíme pomoct. Takhle si vlastně pomáháme i navzájem, je to skvělé.
Jací jsou podle tebe Češi? Máš nějaké dobré nebo špatné zkušenosti, které se ti hned vybaví?
Všichni Češi nejsou stejní, ale zatím se mi zdá, že jsou veselí a přátelští. Trochu se mi nelíbí, že jsou někdy neupřímní a příliš pesimističtí. Byli jsme na výletě s oddílem v Praze a přišlo mi, že tam byli všichni moc zabraní do sebe a zamračení. Pocházím ze Lvova, to je taky velké, ale lidi se tam přesto víc usmívají. V Praze jsme přespávali ve skautské klubovně, která byla krásně prostorná, a bylo tam spoustu skvělých věcí. Ale taky hrozný nepořádek. Přišlo nám, že si neváží toho, co mají. Na Šumavě se nám o takové skvělé klubovně ani nesnilo, a kdybychom ji měli, určitě bychom si toho více vážili.
Jak vnímáš českou kulturu? Chtěla bys něco změnit? Mluvíš perfektně česky, berou tě Češi mezi sebe tak, jako tě mezi sebe vzali skauti?
Každá kultura má v sobě něco jedinečného, co jinde chybí. Nic bych neměnila, jsem tu spokojená. Jsem optimistka, takže najít mínus je pro mě těžké :) Často slyším, že Ukrajinci berou Čechům práci a někdy mi i nadávali, přitom si neuvědomují, že třeba jejich prababička byla taky z Ukrajiny. Teď mě ale většinou berou jako Češku, kamarádka dokonce chtěla poradit, jak se správně česky píše nějaké slovo, hrozně jsme se tomu smály.
Vracíš se často na Ukrajinu, zůstal ti tam někdo z rodiny? Dotýká se nějak válka Lvova?
Ve Lvově mám babičku a příbuzné, jezdím tam každé léto. Je to město na západě Ukrajiny blízko polských hranic, válka k nám proto zatím přímo nezasahuje. Lidé ale žijí ve strachu, že to přijde. Spousta Ukrajinců utekla k nám do Lvova a dále k polským hranicím.
Povíš nám něco víc o ukrajinském skautingu? Jak ses spojila s tamními skauty?
Zdeněk, vedoucí našeho oddílu v Kašperských Horách má americký šátek, a tak mě zajímalo, jestli máme na Ukrajině taky skauty a začala jsem je hledat všude možně. Ozvala se mi pak na na Facebook jedna ukrajinská skautka. Setkaly jsme se v létě ve Lvově, vyměnily si šátky a od té doby jsme v kontaktu. Myslela jsem, že bude mezi českým a ukrajinským skautingem velký rozdíl, ale překvapivě je to skoro stejné.
Jak se ukrajinští skauti staví k válce? Zapojují se nějak? Jak můžou čeští skauti pomoci?
Jsou velmi aktivní a hlavně se snaží, aby situace nebyla tak tíživá. Pořádají velké sbírky všeho potřebného, například nemocničního materiálu apod., posílají to pak na východ, na frontu. Přes speciální facebookovou stránku (www.facebook.com/NaFront/) se může zapojit kdokoli. Většinou se posílá jídlo, hygienické a lékařské potřeby. Proběhly také dvě iniciativy, kdy ukrajinští skauti psali dopisy a malovali obrázky, které pak předávali lidem postiženým válkou, aby je aspoň trochu rozveselili, a aby neměli pocit, že na ně všichni zapomněli.
Je pro tebe ukrajinský skauting inspirující? Co by si z něj čeští skauti měli vzít k srdci?
Ukrajinští skauti nosí Betlémské světlo především po domovech důchodců a nemocnicích, zkrátka hlavně lidem, kteří jsou nemohoucí. Funguje to i ve velkých městech. Moc se mi to líbí a jsem pyšná, že do toho šli, i když je to náročné. Přála bych si, aby se Betlémské světlo v Česku roznášelo taky tak.
Děkujeme za tvůj příběh i inspiraci, co dělat, aby byl svět zase o trochu lepším. Chceš českým skautům na závěr něco vzkázat?
Chtěla bych nejen českým skautům popřát, aby se jim dařilo být pozitivní, upřímní, a aby se na svět dívali milýma očima.
Markéta Byrtusová, asistentka zahraničního zpravodaje, Junák – Český skaut
Zvláštní poděkování patří také vedoucímu 1. oddílu Medvědů v Kašperských Horách, Zdeňku Kůsovi, za zprostředkování kontaktu a skvělou práci v oblasti mezinárodního skautingu.
