Česká rada dětí a mládeže společně s Radou hnutí mládeže v Izraeli v loňském roce opět připravila společný bilaterální výměnný projekt mezi Českou republikou a Státem Izrael. V srpnu loňského roku se úspěšně uskutečnila první část výměnného projektu, v naší republice. My jsme se však nemohli dočkat části druhé, uskutečněné v Izraeli.
Týdny se vlekly a nezbytnou součástí každodenní rutiny se stalo kontrolování politické situace v Izraeli a počítání dnů do odjezdu. Listí už opadalo, blížily se Vánoce, zima na sebe nenechala dlouho čekat. To znamenalo jediné: přichází den „D“ – nebo spíš „I“ – 21. listopad 2011, a tím pádem i náš odlet do Svaté země.
Izrael se musí vidět, cítit a ochutnat
V plném počtu a nasazení jsme se sešli na Ruzyňském letišti a i přes všechny nástrahy v podobě uzavřených přepážek a posledního místa ve frontě jsme se na poslední chvíli odbavili. O tři hodiny později jsme navzdory fobii z létání některých členek delegace ve zdraví přistáli na letišti Ben Gurion v Tel Avivu. Po uspávajícím klidném nočním letu jsme otevřeli oči právě včas: když vycházelo slunce nad Tel Avivem, osvítilo všudypřítomné palmy a dalo nám tušit, že těchto pět dní bude nezapomenutelných.
Nasedli jsme do přistaveného taxi-busu a pod vedením skvělé Alizi jsme dorazili do hotelu. Pravděpodobně pod heslem „musíme si užít každou minutu“, jsme se jen občerstvili v doslova Prima hotelu a náš nabitý program mohl začít. Na začátek pro nás Izraelští přátelé připravili uvítací hry a aktivity, nechyběly ani milé dárky a telefonní čísla pro případ nouze. Ale dost už teorie. Izrael se musí vidět, cítit a ochutnat. A to vše nám naši hostitelé dopřáli.
Zabalení v mikinách jsme vyrazili konečně do ulic Tel Avivu, druhého největšího, ale také nejmodernějšího ekonomického a kulturního centra Izraele. Jak jsme pomalu shazovali svršky, tak nám klesala i spodní čelist úžasem: orientální trhy, moderní obchody, luxus, moře, mrakodrapy, špinavé ulice, moderní bulváry, to vše je Tel Aviv. Potom co jsme rozchodili ztuhlé nohy z letadla, čekala na nás vzdělávací část programu, mládežnické hnutí Beitar a Jabotinského muzeum. Toto sionistické hnutí založil v roce 1923 Vladimir Jabotinski za účelem dosažení maximálního stupně vojenské síly a sociální jednoty pro stanovení a přetrvávání židovského státu. Po informacemi nabité přednášce a prohlídce muzea jsme „z posledních sil“ nasedli do taxi-busu a odjeli směr hotel. Kdo by v něm ovšem při pohledu na nádherný západ slunce do moře zůstal…? Čekala na nás – teď nabité novou energií – vyhlášená restaurace Mike´s place, v americkém stylu s obřími hamburgery, o kterých se nám v našich českých luzích a hájích může zdát, porcí hranolek a kuřecími křidýlky. Afterparty s izraelskými členy delegace na sebe nenechala dlouho čekat, a tak informace typu „zde vybuchla tehdy bomba“, nás nechávaly chladnými a užívali jsme si Izraele plnými doušky.
Do Jaffy a dál
Večer dlouhý, ráno kratší, jak lépe poznat zemi než na koni nebo horském kole a naši průvodci zvolili druhou variantu. Brzdy fungují, přilby máme, kola jedou, „bike tour“ může začít a nebyli by to naši izraelští hosté, kdyby nám naši projížďku ještě nezpestřili povídáním o sionismu a hrami. Síly už nám docházejí, upravené stezky kolem moře jsou nekonečné, když konečně uvidíme přístav, se stejnou radostí, jako jsme ho viděli my, viděli ho po tisíciletí mořeplavci, protože tento přístav není ledajaký: Jaffa je starobylé přístavní město, které je označováno za jedno z nejstarších na světě. Nachází se jižně od Tel Avivu v Izraeli, při Středozemním moři. Dnes je městskou čtvrtí města Tel Aviv-Jaffa.
Kola jsme odevzdali a následoval oběd v arabské restauraci Dr. Shakshuka. Ženská část delegace spočítala peníze, nasadila poker face a šla si prověřit své vyjednávací schopnosti na bleší trh. Po pár hodinách, ověšené šátky, přívěšky, dýmkami, prsteny – doufejme „za hubičku“ – na nás čekal opět náš oblíbený taxi-bus a odvezl nás na návštěvu skautů Shevet Eitan. Asi největším překvapením pro nás byla dívka, jež tam vedla diskusi a prozradila nám, že se vrátila z L. A., aby mohla nastoupit do Izraelské armády.
Být v Izraeli a nenavštívit Jeruzalém je jako být v České republice a nenavštívit Prahu. Hlavní město Izraele, jedno z nejstarších měst na světě, nejsvětější místo judaismu a duchovní centrum židovského národa. Nachází se v něm však také množství významných starověkých křesťanských míst a je považováno za třetí nejsvětější místo islámu. Abychom mohli pochopit budoucnost, je třeba poznat minulost. A proto naše pouť po Jeruzalémě začíná v Yad Vashem – muzeu, světovém centru pro dokumentaci, výzkum, vzdělávání a památku holocaustu, s následným workshopem. Nelze snad absolvovat tuto exkurzi bez mravenčení na zádech, spousty otázek a námětů k zamýšlení.
Kde se přísloví mýlí
Hodiny uplynuly jako minuty – a my už opět sedíme v našem skvělém taxi-busu a jedeme směr jih, směr teplo, směr Mrtvé moře. Slunce už zapadá, břehy západního Jordánu se halí do tmy, palmy nehybně stojí a my odhazujeme mikiny a navlékáme plavky. Voda je teplá, slaná a my téměř ve vzduchu plaveme, jak nás voda nadnáší. Nemůžeme si přát lepší konec dne, než ubytování v hotelu pod Masadou a kytarovým večerem s našimi hosty, nabitým opravdu velkou porcí vtipů, her a písní. Užívali jsme opravdu každé minuty v Izraeli, protože už v 5 hodin ráno jsme vstávali a šli pěší túru na pevnost Masada, postavenou Herodem Velikým v 1. století př. n. l. Během první židovské války se Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům. I přes vyčerpání některých členů naší skupiny, jsme museli nakonec všichni uznat, že východ slunce nad Masadou je opravdu jeden z nejkrásnějších pohledů na svět a stojí za to, si na něj přivstat.
Dvě hodinky odpočinku, Izrael nikdy nespí, teorie potřebuje praxi a my opouštíme Masadu a jedeme do Jeruzaléma. Otevřeme dveře taxi-busu, do uší nás praští hlasité zvuky, do nosu silné vůně, zrak nás nemýlí, nacházíme se na velké jeruzalémské tržnici – Machne Yehuda. Pod vedení naší průvodkyně tak ochutnáme téměř všechny chutě světa. S přecpanými žaludky se ubytujeme a začíná Jeruzalémské dobrodružství, a to doslova, neboť máme free-time, každý podle svého gusta. Další den jsme se už pod vedením koordinátorky izraelské části Sivan vydali na túru s názvem Poslední kroky Ježíše Krista, pouť Starým městem.
Procestovali jsme tak jih Izraele, střed a sever na sebe nenechal dlouho čekat. Minuli jsme Tel Aviv a dojeli do úrodné Galiley. Přívětiví a milí je slabé slovo pro obyvatele vesnice Pkiin a „hnutí“ Druzů. Drúzové jsou nábožensko-etnickou komunitou žijící mimo jiné v Izraeli. Věří rovněž v převtělování duší. Jak jsme se dozvěděli, na svou víru nikoho neobracejí a je dokonce nemožné k nim konvertovat. Ochotně nám odpověděli na mnoho našich otázek, provedli v jejich společenském domě, a zavedli dokonce do výrobny olivového oleje.
Izrael je země mnoha kultur, mnoha náboženství, zvyků a způsobů, a tak pro nás nebyla poslední noc překvapením, noc v Ein Hashofet Kibbutz. Pro někoho celý život, pro někoho rodina, pro jiné průmyslová osada, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví. Pro nás nezapomenutelný zážitek, zábava, pivo téměř zadarmo a noc v prostších podmínkách.
Vše jednou končí. A přes mnohé námitky naší skupiny a prosby o prodloužení pobytu na svatých místech i naše izraelské dobrodružství. Dopoledne v kibucu, diskuse o izraelsko-palestinském konfliktu, návštěva v hnutí Maccabi, hry a závěr večera lepší, než jsme si mohli přát. Party v domě Rotemovy rodiny, večeře o několika chodech, košer víno, evaluace. České přísloví sice říká „sejde z očí, sejde z mysli“, ovšem my jsme zažili týden, na který se nezapomíná, a za to děkujeme.
Jana Podalová
Výměna mládeže mezi ČR a Izraelem proběhla ve spolupráci České rady dětí a mládeže a Rady hnutí mládeže v Izraeli za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.
