Zprávy z akcí

Česko-izraelská výměna mládeže

Společné foto na nábřeží v Jaffě (foto: Ivana Moravcová)

Minulý rok jsem hltala fotky Verči Pařízkové – Huronky z návštěvy Svaté země v rámci loňského ročníku výměny mládeže pořádané ČRDM (Českou radou dětí a mládeže) a CYMI (Council of Youth Movements in Israel). Nejen – ale taky – proto mě zaujala její zpráva na ligových stránkách, že výměna se letos bude opakovat a hledají se účastníci. Přihlášku jsem po krátkém váhání podala a k mému překvapení jsem byla vybrána. Dobrodružství mohlo začít…

Týden v české kotlině

V týdnu od 7.–13. října probíhala česká část výměny. Izraelci si procházeli starou Prahu, šplhali na Petřín, objevovali bývalou židovskou čtvrť nejen se Staronovou synagogou. Pozadu nezůstalo ani seznámení s některými členskými sdruženími ČRDM. To bylo pro nás i naše hosty, kteří všichni pracují na plný úvazek v organizacích pro mládež, velmi zajímavé. Poznali jsme mladé novináře z DTA (Dětské tiskové agentury), zúčastnili se zahájení dobrovolnického projektu ČRDM „72 hodin“ na Černém mostě a byl čas i na představení naší činnosti v Lize lesní moudrosti v Mnichově Hradišti.

V pátek brzy zrána jsme proto opustili stověžatou matičku Prahu a vlak nás vezl malebnou českou krajinou až do Mladé Boleslavi, kde jsme chtěli navštívit starý židovský hřbitov. Cesta k němu však byla trnitá. Záchody na nádraží MIMO PROVOZ, úschovnu zavazadel neprovozovali. Drobné peripetie ale stály za to. Čekala nás tajemná podzimní atmosféra polozapomenutého hřbitova, druhého největšího v Čechách. Pokud někdy pojedete přes Mladou Boleslav, určitě se tam zastavte!

V Mnichově Hradišti už na nás u klubovny kmene Osmaka Opo čekali woodcrafteři Filip a Milan. Nejdříve je potřeba naučit se, jak se staví týpí, k čemuž krásně posloužilo dětské dvoumetrové týpko. Vnitřek klubovny, kam jsme se poté přesunuli, už byl vyzdoben jako interiér týpí. Podle jednoho z našich hesel MALEBNOST VE VŠEM. Co je Svitek březové kůry? Kdo si může přišít symbol orlího pera na svou šerpu? Jak se rozdělává oheň třením dřev? Co je to Kimova hra? To všechno a ještě něco navíc se mohli dozvědět všichni, kdo s námi toho odpoledne pobývali v klubovně u dopravního hřiště.

Díky Soně Švábové a Radkovi Chmelovi nás později čekala nezapomenutelná večerní prohlídka barokního zámku v Mnichově Hradišti.

Druhý den jsme vyrazili na procházku okolo zříceniny hradu Valečov, vrchu Mužský až na Drábské světničky. Počasí se vydařilo: tak krásně barevný a teplý podzimní den už dlouho nepamatuji.

A týden se blížil ke konci. Po nedělní večeři ve Vozovně ve Stromovce jsme se všichni loučili, ale vesele, protože jsme věděli, že se zase brzy uvidíme.

Týden na Blízkém východě

Ten měsíc skutečně utekl jako voda. Byla neděle 10. listopadu a my nasedali do letadla mířícího do Tel Avivu. Bylo nás osm. Každý z nějaké organizace pracující s mládeží (AISEC, ELSA, Erasmus, Skaut, DTA, LLM…).

Tel Aviv nás přivítal východem slunce a příznivými teplotami. Přestože jsme toho moc nenaspali, nedalo nám to a okolo šesté hodiny ranní někteří z nás vyrazili na pláž, jen kousek za naším hotelem. A rychle do postele, dospat co nejvíc… A to už na nás na recepci hotelu čekají známé tváře. Hagit, Ongi a Avital se stávají našimi průvodkyněmi po staré Jaffě, starobylém přístavu, tvořícím dnes těsné sousedství modernímu Tel Avivu.

Hagit nám rovněž představuje Eitan troop – skautský oddíl pracující převážně s dětmi izraelských imigrantů a to každé odpoledne v týdnu. Rodiče těchto dětí jsou převážně Židé z Filipín a Etiopie, mnozí z nich došli do Izraele ze své domoviny pěšky a leckdy přišli po cestě o všechno. Většina z nich si s sebou přináší těžké životní osudy. Pomoc s domácími úkoly, sport, tanec, kamarádství a zázemí je to hlavní, co jim tato organizace nabízí. A to rozhodně není málo.

Po třech dnech v moderním Tel Avivu, o kterém se říká, že nikdy nespí, se přesouváme do Jeruzaléma. To představuje přesný opak. Město s tisíciletou historií, nejposvátnější místo třech velkých světových náboženství, město kulturních, náboženských i sociálních rozdílů. Zde navštěvujeme Olivovou horu, Getsemanskou zahradu i Via Dolorosa – křížovou cestu, místa, o kterých jsme slýchávali od dětství. Jen se podivujeme, jak je vše menší, než jsme si to představovali.

V Jeruzalémě jsme měli možnost se podívat mezi komunitu 14 mladých, devatenáctiletých lidí, kteří se po dokončení střední školy a před nástupem do povinného armádního výcviku rozhodli strávit jeden rok dobrovolnickou činností. Sdílí jeden dům, jeden bankovní účet… Každý z nich má jiný denní program, jiné potřeby. Vítají nás a posléze nám navrhují, ať si s nimi zahrajeme zábavnou hru „Tampa Tampa“. Jen se nemůžou domluvit, kdo nám vysvětlí pravidla hry v angličtině. Hrát začínáme až asi po 20 minutách…

Další organizací, kterou navštěvujeme, je Betar. Pravicověji orientovaná skupina, jež si nemyslí, že mírové soužití Židů a Arabů v jednom státě je možné. V oblasti Západního břehu Jordánu, vysoko na kopci leží osada Anatot, kterou obývá na 300 židovských rodin. Osada je obehnaná plotem. Uvnitř je bezpečno. Přestože centrum Jeruzaléma je odtud vzdáleno jen 20 minut autem, jedná se pokaždé o dobrodružnou výpravu. Nikdo nikdy neví, kdy zrovna přilétnou kameny či něco jiného od jejich arabských sousedů. Členové tohoto sdružení pracují s dětmi z židovských osad a předávají jim své zkušenosti i pohled na svět. Návštěva Anatotu byla nevšedním zážitkem, ukázkou každodenního života a reality v židovských osadách v autonomní palestinské oblasti.

Nemůžu opomenout návštěvu památníku Yad Vashem – největšího muzea holokaustu na světě. Místa, kam se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem ráda, že jsem ho viděla. Náš průvodce byl velmi zajímavá osobnost. Více než fakta či kruté obrázky nám vyprávěl příběhy. Příběhy lidí, jejichž fotky v muzeu visí, příběhy věcí, které jsou tam vystaveny. Zdůrazňoval roli mladých lidí, často vůdců mládežnických organizací v odboji ale i v temném prostředí ghett, kde se snažili dětem udělat svět tak hezký, jak jen to šlo. Nadav – náš průvodce – si přál, abychom místo neopouštěli plni smutku a hořkosti nad lidskou zlobou, krutostí a malostí, ale povzbuzeni, potěšeni a ohromeni lidskou statečností, sílou a dobrotou. A to se mu podařilo. Nikdy bych nevěřila, a doteď tomu nemůžu uvěřit, že jsme syrové betonové muzeum opouštěli plni chuti do života, radosti a odhodlání udělat svět lepší.

Pevnost Masada je symbolem izraelské svobody a nezávislosti. Během čtyřicetiminutového vyčerpávajícího výstupu jsme se dostali do úctyhodných 33 m. n. m. a překonali více než třistapadesátimetrové převýšení. Masada se totiž vypíná na dohled Mrtvého moře, které je nejnižším místem na zemi. Mrtvé moře pak bylo pro ty z nás s drobnými puchýři či oděrkami pěkně palčivou zkušeností. Nicméně možnost spánku, „svíčky“ či jiných skopičin v normální vodě neproveditelných všechna negativa převážila, tedy aspoň na chvíli…

Domů jsem odjížděla plna zážitků, podnětů k přemýšlení a o něco znalejší izraelské historie i současnosti. A plna inspirace pro činnosti v organizacích. Děkuju ČRDM i CYMI za krásné dva týdny!

Tereza Chmelová, Liga lesní moudrosti

P. S.: Možná na červencové woodcrafterské táboření na Kosí potok přijede skupinka izraelských skautů. Uvidíme… :)

Projekt bilaterální výměny mládeže pořádá Česká rada dětí a mládeže ve spolupráci s Radou hnutí mládeže v Izraeli. Projekt je realizován s podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Napsal: Tereza Chmelová

Fotogalerie k článku