Zprávy z akcí

Postáváme v zasedací místnosti České rady dětí a mládeže na Senovážném náměstí a s lehkou nervozitou očekáváme příchod našich Izraelců. Snad budou milí, když s nimi máme strávit celý týden a tolik jsme si dali záležet na přípravě celého programu. Tys už někdy byla v Izraeli? Ne, nikdy. A ty ses už někdy s Izraelcema osobně setkal? Taky ne. Tak jací vlastně budou?

To už ale výtah v šestém patře zastavuje, dveře se otvírají, úzkou chodbu zaplňují zvučné hlasy hebrejštiny a do místnosti vchází osm usměvavých lidí. Tak je tu konečně máme. Na seznamování není čas, hned se začíná s prezentacemi našich mládežnických organizací. Izraelci se ptají, všechno je zajímá, srovnávají situaci v českých sdruženích s izraelskými organizacemi zabývajícími se prací s mládeží. Následují nesmělé seznamovací hry, které po pár minutách končí smíchem a uvolněnou atmosférou. Bude to fajn týden, napadá mě při pohledu na usměvavé, bavící se a živě se družící mladé Čechy a Izraelce.

„Prý vám tu i klidně několikrát týdně prší,“ zní jedna z prvních otázek, při které všichni Izraelci napjatě ztichnou a zvědavě čekají na naši odpověď. „U nás v Izraeli totiž prší jen výjimečně, tak se těšíme, že se tu trochu ochladíme a možná i zažijeme bouřku! Klimatizaci tu ale ve veřejných prostorách asi nemíváte, že?“ ozývá se později překvapeně při obědě, kdy se v chladivém sklepení restaurace ovíváme jídelními lístky. Je poslední srpnový týden a hlášena jsou více než třicetistupňová vedra. Po obědě vyrážíme na procházku Prahou, je opravdu horko, ale Staré město i pohled na hrad z petřínských vyhlídek slaví tradičně velký úspěch. Vydatný den zakončujeme ještě vydatnější tradiční českou kachnou se zelím. Zdá se, že se tu Izraelci cítí dobře. A my se cítíme dobře s nimi.

Terezín. Arbeit macht frei. Ostnaté dráty. Na druhý den je naplánovaná prohlídka Terezína. Zvědavé a nadšené rozhovory o tom, jak se žije v Čechách a jak v Izraeli, utichají, úsměvy z tváří mizí a každý se uzavírá do sebe. Komentáře netřeba. Po celé prohlídce naši Izraelci zapalují na památku obětem holocaustu svíčky a my se konečně dozvídáme, proč s sebou celý den v tom horku vláčeli kytaru. Chceme udělat takový malý rituál, jakousi modlitbu za zemřelé. Usedáme do stínu na okraji areálu, kytara se ladí a horkým letním vzduchem prosáklým smutkem a tragédií celé Evropy se linou hebrejské písně. Naši Izraelci nádherně zpívají. Všichni do jednoho mají krásné zvučné hlasy, jejich písně procítěně vyprávějí o životě, o lásce a o touze po vlastní zemi. Pomalu si vyměňujeme dojmy z celého dopoledne, pro mnohé jde o silně osobní záležitosti, atmosféra je tak silná a pohnutá, že se někteří neubrání slzám. Ale to už se zase procítěně zpívá. Pro mě jeden z nejsilnějších momentů celého týdne. A myslím, že nejen pro mne.

Cestou na oběd procházíme vylidněnými ulicemi Terezína, Izraelci stále hrají na kytaru a zpívají. Hrát se nepřestává ani po návratu do Prahy na nádraží Holešovice, kde uprostřed odjezdové haly vytváříme kolečko kolem hrajícího a zpívajícího Rotema, tleskáme, zpíváme a pohupujeme se do rytmu. Celou nádražní halou zní tentokrát písně Beyoncé, Lady Gagy nebo Beatles. Další spontánní a uvolněné chvíle.

Ve čtvrtek se scházíme v židovském městě, za odborného výkladu procházíme někdejším ghettem a Izraelci žasnou nad starobylostí Staronové synagogy. V prostorách Pinkasovy synagogy se jmény obětí holocaustu hlasy všech opět utichají. Nálada se zase uvolňuje cestou do Velkopopovického pivovaru.

Na pátek máme připraveno téma menšin. Po zajímavé přednášce o vietnamské komunitě v České republice vyrážíme do tržnice SAPA, která se stává atrakcí i pro českou část výpravy. Následuje návštěva tamního nízkoprahového klubu Lačhe Čhave. Je pátek, tedy začátek šabatu, a naši Izraelci by ho spolu s námi rádi oslavili. Společně se účastníme páteční židovské bohoslužby, po které následuje večeře, při níž si opět vyměňujeme dojmy z celého dne, vyptáváme se a vyprávíme si o obou zemích.

Sobota, poslední den oficiálního programu. Dopoledne je věnováno interaktivnímu poznávání Prahy a plnění úkolů, které se tematicky týkají let 1945, 1968 a 1989. Izraelci se o naši nedávnou historii živě zajímají, ukončení prohlídky v kavárně Slavia je opravdu stylové. Odpoledne je v režii členů Ymca, tančí se, zpívá, hraje na kytaru, jí, vypráví, k radosti některých konečně prší, Izraelci nám dávají dárky, které nám dovezli z Izraele, a všichni se diví, jak je možné, že už se zase pomalu musíme rozloučit. Neděli máme volnou, většina si ještě v klidu prochází Prahu nebo nakupuje oblečení a dárky.

Opět nervózně postáváme. Tentokrát však na letišti. Nejde už o nervozitu prvního dne, kdy jsme nevěděli, co nás čeká, nyní víme naopak velmi přesně, co je před námi, a o to je to horší. Loučení. Celý týden byl opravdu intenzivní a také plný velmi silných emocí a pohnutých rozhovorů. Povinná vojna, stát Izrael, druhá světová válka a Terezín, ale i práce s mládeží, krásná hebrejština, zpěv, uvolněná atmosféra, smích, milí a srdeční lidé, se kterými jsme se skutečně sblížili. Stojíme na letišti a čekáme, až naši Izraelci, naši přátelé, absolvují první kolečko dosti přísných kontrol a bezpečnostních opatření.

Od naší izraelské návštěvy uplynulo již několik týdnů, přihláška na kurz hebrejštiny je podaná a já se nemohu dočkat, až za našimi přáteli poletíme do Izraele my!

Lucie Kroulíková
foto: Marek Krajči

Česká část výměny mládeže mezi ČR a Izraelem proběhla koncem srpna 2011 ve spolupráci České rady dětí a mládeže a Rady hnutí mládeže v Izraeli za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Izraelská část proběhne koncem listopadu 2011.